V pondělí 14. října naše třída IX.A nastoupila do autobusu směr Osvětim. Doprava nás, deváťáků z Kamenaček a ze školy na náměstí Svornosti, proběhla bez komplikací i se zastávkou na benzince.

Když jsme přijeli do Osvětimi, rozdělili jsme se do dvou skupin, prošli detektorem kovu, vzali si sluchátka (v Osvětimi se pohybuje současně mnoho turistických výprav a my bychom bez sluchátek neslyšeli výklad) a mohli jít na prohlídku.

Když jsme prošli branou s nápisem „Arbeit macht frei“, objevila se před námi spousta bloků s čísly. Ke každému vedlo pár schodů.

Uvnitř bloků to bylo neskutečně smutné a depresivní. Byly tam plné zdi fotek lidí, kteří tábor nepřežili, ve skleněných vitrínách spousta kufrů, brýlí, nádobí, dokonce i dvě tuny lidských vlasů a stovky, možná tisíce párů bot.

Byly tam taky plánky a fotky všech tří částí tohoto koncentračního tábora, Osvětim byla jedna z nich. Šli jsme taky do sklepního vězení a viděli jsme i místa, na kterých byly ranní nástupy. Úplně nejhorší ale byla plynová komora. Byla v malé budově kousek od ostatních bloků.

Někteří lidé tam nechtěli jít a zůstávali venku před vchodem, naštěstí je tam samozřejmě nikdo nenutil jít. Na takovém místě se většině lidem udělá špatně. V plynové komoře byly ve stropě malé otvory, kterými se dovnitř dostával plyn. Ve vedlejší místnosti byly spalovací pece.

Nelíbilo se mi, že na takovémto místě tolik lidí všechno fotilo. Přijde mi to bez respektu k lidem, kteří tam zemřeli.

Potom jsme ještě jeli do další části koncentračního tábora – Březinky. Vedly k němu dlouhé koleje a byly tam bloky rozdělené na mužské a ženské části. Skoro všechny ale byly zbořené a my jsme navštívili asi jenom dva. Pak jsme šli ještě na věž, ze které bylo vidět na celou Březinku. Celým areálem nás provázela sympatická slovenská paní průvodkyně. Po prohlídnutí Březinky jsme nastoupili do autobusu a jeli domů. Na tento zážitek budeme všichni ještě dlouho vzpomínat.

Tereza Šilhavá, IX.A