Vážený pane profesore,

měl jste krásné tmavé, hluboké, vážné oči, které se však dovedly i usmívat. Ale do jak krajních mezí dokáže být rozdílný úsměv jednoho a téhož člověka! Ten první - to je vyčerpaný, leč triumfující úsměv vítěze, v dusném létu 1938, bílé tričko s lvíčkem a číslem 52 jste měl na sobě, Vy, svalnatý muž, který se právě stal mistrem světa v tělocviku. Ptali se Vás, jak jste to dokázal, odpověděl jste s promyšlenou střídmostí: "Závodníka dělá dobrá průprava, náležitá příprava, silná vůle a odvaha. Nic mi tenkrát z toho nechybělo - proto jsem vyhrál." A druhý úsměv? Štěstí nad zdánlivým vítězstvím života nad smrtí, zapadlé oči jako by se však unavily pohledem na bolest a zlo, bylo tehdy stejně dusné léto 1945, a Vy, který jste se usmíval, měl jste pohublou tvář a přibylo Vám vrásek. Oba úsměvy patřily patřily Vám, Jane Gajdoši.

Jan Gajdoš

Touto cestou Vám chci poděkovat za Váš obětavý život, věnovaný v pravém slova smyslu sportu, výchově mládeže, reprezentaci naší republiky v zahraničí, a nakonec doslova naší vlasti. 19. listopadu si připomeneme 61 roků od doby, kdy zemřel na následky utrpení v koncentračním táboře prof. Jan Gajdoš, sokol tělem i duší, dlouholetý přeborník Sokola a mistr světa v tělocviku, skvělý závodník, výborný cvičitel a vychovatel mládeže, prof. střední školy a pracovník ilegálního odboje v době 2. světové války, ale především člověk ušlechtilý a charakterní.

Charakterizuje ho tato ukázka, uveřejněná v časopisu Amatérský film č.5, rok 1972: In memoriam Jana Gajdoše /úryvek/:

"... Pohyb Gajdošovi učaroval a stal se jeho osudem. Byl nadprůměrně nadaný a neobyčejně všestranný: skákal o tyči, běhal, šermoval, plaval, pěstoval krasobruslení i různé další atletické disciplíny, úspěšný i uznávaný brankář SK Židenice, závodil na nářadí i v atletice. To vše vyžadovalo odříkání, běti, dřinu, houževnatost, celého člověka. Tyto vlastnosti měl. dvacet let zářil jako hvězda na sportovním nebi. Z 54 velkých závodů 18 zlatých, 17 stříbrných a 11 bronzových medailí. Byl přeborníkem Americké obce sokolské, Slovanského sokolstva a třikrát přeborník ČOS. Největším úspěchem bylo v roce 1938 na Mistrovství světa v Praze - absolutní vítěz - 3 zlaté medaile.“

Ota Gajdoš, březen 1972

Jeho jméno letí celým světem, ale potom Mnichov, okupace a rozpuštění Sokola. Během okupace nemohl Gajdoš zůstat nečinně stranou, to by nebyl on. Zapojil se do odbojové skupiny Jindra, která měla na starosti zpravodajskou práci, jít po stopách konfidentů, odhalovat je a včas varovat odbojáře. Zpravodajská síť však byla do konce roku 1941 rozbita, začalo zatýkání nejdříve v pražském vedení, potom se rozšířilo i do Brna. Od roku 1942 se mohli odbojáři dávat opět dohromady a chystat se na možnost povstání. Gajdoš měl v té době na starosti železnice – to byl pro případ povstání důležitý úsek. Vlny zatýkání probíhaly v určitých intervalech – někdo promluvil a gestapo mohlo pokračovat ve sledování řetězu. Začaly strašlivé výslechy. I Jan Gajdoš nebyl ušetřen. Manželka Jarmila uvádí: „ 18.leden 1944: Přišli pro něho do Kuklenské ulice v Židenicích. Bylo půl páté ráno – říkali tomu gestapácká hodina. Když zazvonili, okamžitě mi bylo jasné, jaká návštěva nás poctila.“ „Hledáme Jana Gajdoše. Není doma. Kde je? Učí mimo Brno. Je tady v Kyjově. Nevím. Možná. Půjdete s námi. Mám tu ale dítě! Vezměte je s sebou.“ Po 11 měsících, protrpěných v Kounicových kolejích v Brně, byl převezen k soudu do Breslau, kde ho čekalo odsouzení na smrt. Tam Gajdoš nebezpečně onemocněl tuberkulózou. Prožil spolu s ostatnímí vězni transport smrti, který je přivezl až do káznice ve Zwikau. Vlivem převozu v nelidských podmínkách se jeho zdravotní stav kriticky zhoršil, nastalo chrlení krve, několikanásobnýzánět plic, příznaky tuberkulózy a později i rakoviny. To vše způsobilo, že se nemohl po osvobození vrátit společně s ostatními do vlasti. Gajdoš všechna utrpení přežil, aby se vrátil do vlasti. Nejprve do Tyršova domu v Praze, kde byl slavnostně a s pohnutím přivítán 4.6. 1945, potom do podolské nemocnice, a nakonec do Brna k rodině. „…Jan se vrátil úplně změněný. Už měl blíž k slzám než k furiantství. Přece jsme se ho dočkali. Viděli jsme ho vléci se o berlích, potom s holí, hodně poznamenaného útrapami,“ vzpomínala rodina. Na podzim se ale jeho zdravotní stav opět zhoršil. Byl převezen do brněnské Zemské nemocnice, kde 19.listopadu 1945 zemřel.

V Židenicích se na tohoto významného člověka nezapomíná. Je pohřben v čestném hrobě na židenickém hřbitově a v roce 2002 byl vyznamenám titulem „Čestný občan Židenic“. Je dobře, že smysl života statečných osobností Brna je pěstován, připomínán a žije.

Mgr. Ivana Gajdošová